Cos přísného s té bledé tváře vane,
a ruku má vždy studenou jak led,
tak zamyšlená hledí často v před
a osloví tě vždycky chladným: Pane!
Nepláče nikdy ani nezaplane
jí do úsměvu nikdy úzký ret,
jak zimní noc jsou její vlasy vrané,
jak podzimek je šedý její hled.
Má ráda varhany a chrámy stmělé,
nosívá prostý, dlouhý, černý šat,
klid resignace na svém nízkém čele.
A růže květ by na prsou jí zvad’,
a i ten květ, jak mráz když na něj věje,
se na ňadrech jí nepohnutých chvěje.