Ve hloubi lesa, kde jen v úzké prouze
se mihne slunce v chvílích večerních,
květ bílý vykvet’, čistý jako sníh,
při suchým listem zapadalé strouze.
Sám kvet’ a sám. A nezachvěl se v touze
po žádném, jemuž vůni svou by dých’,
ni po zlatistých slunce paprscích,
proč kvete, nevěděl, a kvet’ tak dlouze.
U bílé cesty kvetl jiný květ,
školákům kantor chválil jeho krásu,
jej lidé zřeli, jdouce na výlet.
Měl zář a rozhled v dáli, plnou jasu,
a naposledy – s bohem slávy snové! –
měšťáku svadl v dirce knoflíkové.