Na Otavě si ve útulném křoví
byt zvolil slavík. Ještě bylo chladno
a pusto kol, leč divně hnut až na dno
své duše zpěvné pod lesními krovy:
On počal pět. A ret můj nevypoví
ten div, jenž přišel. Země náhle zkvetla,
a kvetly stromy, kvetlo vše, a světla
a vůně pln byl vzduch hned balsámový.
A jak by chtěl, by zem skryl květů příval
a zcelil rány, zasazené mrazem,
on hlasněj, sladčej, vášnivěj vždy zpíval.
Je máj to kol? Či zrak a sluch jen mámí?
Ó, by vše ve vzduch nezmizelo rázem,
pěj, slavíku, pěj a buď dlouho s námi!