Jak řečiště, když z jara kypí vlnou,
jak rosy květ, než slunce blýskne z rána,
mám bytosti tvé, budiž požehnána!
ó, lásko moje, duši svoji plnou.
Co ti mi, kdož mi spílají a klnou?
Tvým polibkem se každá hojí rána,
mne uchvacuješ, neseš, v kouzedlnou
kde říši Štěstí vede lásky brána.
Ó, jak mi hoří, žhnou tvá zralá ústa,
když jako číši moje rty ji nahnou,
a čím víc piji, tím víc žízeň vzrůstá.
Jak sladký chlad, to tiší v první chvíli,
pak jak když oheň rozlévá se v žíly,
a rty mé znovu po plamenech prahnou.