Poli a lesy, lukami
ujíždím divoce vlakem,
zeleni záře blýská mi,
kam se jen otočím zrakem.
Ach, znám tak mnohou krajinu,
kolem níž letím a jedu,
sotva tam okem spočinu,
mizí však, ztrácí se hledu.
Nový zas přijde kraj a luh,
pole a stromů řad stinný,
postavy jiné, jiný vzduch,
jiný a jiný a jiný...
Je to jak cesta životem,
známým i neznámým světem,
ani se nezdá nocí, dnem,
jak to jde šíleným letem.
Člověk by si tak někdy přál
stanouti okamžik krátký,
nadarmo – k předu! – dál jen, dál!
A kol vše ubíhá zpátky....