Své poledne má tvůrčí duch jak jitro
a večer má. Stín, jenž s ním kráčí temně
od rána k noci, na mžik mizí. Nitro
tu leží tiché jako ve žních země.
Nezpívá skřivan – kde jste, chvíle vzletu? –
však také slavík v písni nekrvácí,
jen cvrček zvoní v klasech, travin květu,
jak člověk, když si bzučí při své práci.
Na pohled mrtvo, spleen a apathie,
však zrno v klasu nalívá se právě,
a kořen sílí, hloub se v půdu ryje,
z vajíčka pták se klove v husté trávě.
Nic nepohne se v poli ani v lese,
vše jak když zrak má ve vlastním jen klínu.
Nad vším to nebe vysoko tak pne se.
Vše zraje, tvrdne, svítí. Nikde stínu.