Pole

Ty moje pole pod tím panským lesem, jak hledím na tě s radostí a plesem! Mám lepší lán tam u vsi naší dole, a bohatší tam roste žitný klas,

a přec, nechť klasy po tobě se vlní, či zoráno’s, vždy hruď mi radost plní, že nedal jsem tě, ty mé milé pole! Jak panský zrak se po tobě již pás,

jak častokrát jsem přistihl tu správce, jak obchází tě s lačným hledem dravce! Vždy vytáčku měl, že prý kdos a cosi – ó, věděl jsem: ty panstvo píchalo jsi

do očí trnem, klínem v jejich lány vždyť táhneš se, a to jest těžká věc, toť na mou věru, jak by našinec se na besedu vetřel mezi pány.

No, pálilo’s je jako rána v těle. Pan správce počal krotce zprv, pak směle o koupi mluvit... beztoho se rodí prý tady málo, a zvěř také škodí,

a kníže pán... a řečí jako vody a prosby, hrozby, páté přes deváté. „Nu“ – pravím – „za zvěř náhradu mi dáte a, pane správce, nedojdeme shody.

To pole věky patří k mému statku a při něm také navždy zůstane, je neprodám, už otců pro památku!“ Nabízel více, a já: „Ne a ne!

Sám, pane správce, třeba že jsem chud, bych z panského kus k němu koupil z kraje!“ Jak uštknut vylít, jako ťopan zrud a „Furiante!“ mumlal, odbíhaje.

Ne, furiantem nejsem, milé pole, mně zdálo se jen, že by to byl hřích, co Bůh mi svěřil, co mám po otcích, tak lehce dát, nechť živ jsem z ruky holé!

A pak, což zlatem zacinkat jen stačí, a všecko má mít, co se panstvu zráčí, dnes pole, zítra kůň a třeba žena? Hohó to ne, tu o naši jde čest,

a duši koupit malá všecka cena. Tak zůstalo’s mi, a já měl tě radši než dřív, mé pole. Leč co potom snést jsem musil za to! Měsíc neprch ani,

spor o mez počli se mnou; z lesa stlaní mi odepřeli, neprodali dříví. Měl zlost jsem, ale nad ni pocit živý radosti hřál mne: Necouvl jsem z boje

a nepoddal se, a již neustoupím. A neustoupil, nechť se činem hloupým to zdálo snad. Dál, pole, bylo’s moje. A zatím mlely zvolna boží mlýny,

leč mlely jistě. A dnes svět je jiný. Trůn překocen pad na ty, co mu blíže, a kníže pán již dávno není kníže, a vy tak mocný kdysi, pane správce,

chodíte nějak plaše kolem nás, jak šinul byste po úzké se lávce, a že se zlomí každou chvíli, třás. Dnes, pane správce, chtěl bych vás tu potkat,

dluh starý splatit, zbytek přádla dotkat a ledabyle, suše říci vám: „Aj, hle, pan správce! málo vidět je ho. Já – hehe – dnes jen kolem zabraného

a díleček si také vybírám!“