Nic jiného, kam obrátíš zrak v kole,
než šťavná luka, za lukami pole,
kde žloutnou klasy, brzy budou sžaty,
ba celý kraj tu leží jako zlatý.
Jak dlouhá pláň, tak v dálku se to vlní
a zelená a plane, zrnem plní,
až tam, kde obzor uklání se němý,
to širé nebe nad širokou zemí.
Nic nežli pole. Úsměv dojímavý
jen na nich tkví, vzduch vane jimi zdravý;
zde cítíš teprv, co je sen a sláva,
před tváří země, která v dar se dává.
Cos velkého a vážného tě schvátí
a povznáší, co cítíš jenom váti
z těch černavých hrud země svojí rodné,
pro velkou bolesť velké lásky hodné.
A připadáš si se svou písní malý,
sem sluší hlahol, jenž se vlnou valí,
ne lidská píseň, tkaná z tuch a stonů,
jen velkolepý, hluboký hlas zvonů.