Pjeknyj funus ste to, mámo náše, míla,
ajť i bez muziky, bez zpěvu ha věnce:
na tom našom dvorku stála lidí síla
ha jak natřískaná bula náše sence.
Na fasuněk náš sme zvíhli truhlu s váma,
bul huž vás jen drobet, nebulo to těžký,
ha já sem si zpomíl, co ste se vy sama
bedle vozu toho načlapala pěšky.
Nechtíla ste nihdáš, hdyž ste vezla trávu,
do vozu si sednout – vytáček hned stohy –
to vy ste tak, mámo, šetřívala krávu,
hale nihdýž zato nebohý svý nohy.
Íčko ste se vezla, ve smutným tom čase,
ha ta náše straka, radost váše celá,
hdyž sme vás tam zvíhli, na nás vohlídla se
ha pak tůlik smutně, lidi, zabučela.
Íčko ste se vezla, sama, jako paní,
hale v rakvi černý, sturený huž líce,
tety v celým houfu táhly v smutku za ní,
do červenyjch punčoch vobutý a v třijce.
Pjekně se to jelo, vete, mámo zlatá,
ha dyž klenckyj kostel zakyjbal huž z blízka,
vítaly vás zvony, jako by náš táta
huž vás k sobě volál, že se mu tám styjská.
Pořád sem se držíl, i tám na břítově,
hale hdyž huž rakev ztrácela se vočím,
pláč mi popád srce při posledním slově,
myslil sem, že, mámo, za váma tám skočím.