Povstal čacký národ, povstal tiše ze sna, protáh’ sobě údy, cítil novou sílu, od hor k horám létla píseň jeho plesná, měl se zase k žití, ku práci a dílu.
„Vida, to jsem zaspal!“ řekl, mna si oči – „nu, teď rychle k předu!“ A již pílí, pílí... Kde jiný sto kroků, on najednou skočí, za druhy se octne zrovna jako v chvíli.
Čím však víc se blíží, tím odvahy ztrácí, nesměle se staví s nimi v jednu řadu, myslí si, jsem roven silou jim i v práci, ale přece cítí kolem tolik chladu;
druzi si ho měří zhrdavými zraky, jak tu s nimi v řadě jednou cestou kluše. „Což vám nejsem roven, nejsem národ taky?“ – Nejsi, nejsi, nejsi! Nemáš svojí duše!
„Nemám svojí duše!“ Jak by, teď se zbudiv, teprv hanbu viděl, národ oči klopí, teprv nyní chápe pohrdu i údiv, když sledoval směle druhů svojich stopy.
„Nemám svojí duše!“ smutně praví k sobě, ale tu již k němu soused dobrotivý: „Duše má je velká, stačí také tobě, oba, milý brachu, budeme z ní živi!“
Ale milý národ jenom hlavou vrtí. „Nechci tvojí duše, chci mít duši svoji.“ Je mu toho líto, smutno mu až k smrti, za druhy už dále jít se skorem bojí;
na mez sobě sedne, pláče a se rmoutí, nedbá, že bol jeho k smíchu cizí chase, náhle však se zvedá: „K nové dám se pouti, duši, již jsem ztratil, musím najít zase!“
Toulá se a bloudí mnohá, mnohá léta, v městech, hradech volá: „Duše moje, kde jsi?“ Až tu jednou cestu do vísky si splétá, do chudičké vísky, skryté mezi lesy.
Dřevěný tu kostel s divnou černou věží, došky střech a štíty chalup v slunci svítí. Tichý úsměv chodci kolem úst již běží: „Kde by mohla tady duše moje býti?!“
A tu náhle děvče švarné před ním stane, sukničky má krátké, holubinku bílou, zástěrku má s květy, tváře malované. Je to děvče z vísky? Je to děvče vilou?
Národ jako zmámen sluní se v té kráse. „Kdo jsi, děvče, pověz! Neznám tě dle kroje.“ Ale děvče stojí, jenom usmívá se. „Kdo jsi, děvče, pověz!“ – „Já jsem duše tvoje!
– Já jsem duše tvoje, ale já jsem všude, kam tvůj sluch se skloní, kam tvůj zrak jen sletí, v lomenici chalup, v jejich jizbě chudé, ve modlitbách starců i v pohádce dětí;
v svatbě mladých dívčic, v pohřbu šedých stařen, ve všem, co jen tady tlačí se a tísní, ve všem, čím lid prostý od přírody dařen, v jeho bolu, plesu, tanci, zvyku, písni!“
Chytí národ děvče, chytí kolem pasu. „Duše moje drahá!“ ozvěnou zní v lese. Lesy přizvukují jásavému hlasu, jak si duši svoji národ s sebou nese;
nese si ji domů, paláce jí staví: „Teprv tebou, duše, národem jsem věru!“ Z blízka jako z dáli hrnou se již davy, tak jako když v báji král provdává dceru.
Přišel dudák mnohý, přišli muzikáři, všecko jeden fábor, vína jako vody, každá noha v tanci, každé líce v záři, koláče se pekou na veliké hody,
i stařenky nízké slzy mají v zraku, stařečkům se bílým mezi vráskou jasní. Ejchuch, ejchuch! zní to plesně do oblaku, národ v duši lidu našel duši vlastní!
Cookies on Poetry Cove