Noc vánoční se snáší k zemi a ovívá ji perutěmi. Měl přece jít – jej vlídně zvali, však ne, je dobře, že je sám,
tam muž a žena, hošík malý, tam teplo láskou, k dětským hrám zve hraček kupa, starý betlém, strom vánoční tam vzplane světlem,
snad slyšel by i dávnou píseň, již zpíval v dětství... V duši tíseň, proč stínit chmurou jiným ples? Té pohádce, jež v dnešní noci
si srdce poutá čárnou mocí, ne, nerozuměl by jí dnes. Ten ráj mu zavřen – na mžik krátký proč nahlédat, kam nelze zpátky
již s otrávenou, rozervanou a těžkou duší. Před tou branou sám život jeho vzpřímen stojí, tak přísný má a tvrdý vzhled,
a plamenný meč v ruce svojí, dí pohledem i kynem: Zpět! Je sám... Tma v dílně. Měsíc lije v ni záře pruh. Ta melodie,
již v dětství pěl, mu v duši živne. Ji nechce znát, leč kouzlo divné, čím brání se, tím víc a více jej obepřádá, v bledá líce
mu dýchá teplým dechem matky a spíjí ho jak nápoj sladký, jej kolébá, jej hladí hebce, jej měkce líbá, v sluch mu šepce
jak sladký, vábný známý hlas, a nemůže si vzpomenouti, kde slyšel hlas ten na své pouti, vše pohřbil život, zasul čas.
Snad líp by bylo chodit sněhem a bloudit pustou spletí tříd, kde nejde nikdo, smutným břehem, však – vždyť i tam by všude shlíd’
jen světla v oknech, jež se smějí dnes chodců bludných beznaději. Chce doma sedět, doma být! Již v dílnu celou měsíc padá,
tam obrazů v něm dlouhá řada, zde studie a onde skizzy se rozletěly po světnici, jak rozvířil je práce chvat,
a měsíc dál a dál se krad’ po rámech, plátně, listů běli, co mladý mistr osamělý zavíral oči, v šero leh’,
však přes to, jakby dál se díval v ten zamodralý světla příval, však ne již tu – v svých vlastních zdech, to jakoby ty třpytné prouhy
na cestě viděl, jejíž dlouhý se od vesnice vlní pás až k lesu někam. Tuhý mráz. Však zástup lidí cestou pílí,
a v tvář jak šleh’ jim měsíc bílý, se zdá mu, že je zřel už kdysi – ta vlídná líc – ty přísné rysy, ba, ano, ano, zná je, zná,
to otec, matka, bratr, sestra, to děd, to kmoter řada pestrá, a tam ta tvář tak líbezná to Bóža, jeho družka z mládí,
jak směje se, jak točí, pádí, a podle ní, ó svaté nebe, zda možná je to? vidí – sebe. A v dáli světlem plane chrám,
hlas varhan jásá z celé hloubi, zní písně, kdesi pastýř troubí, a zvony duní k výšinám... Však co mu byl ten malý svět,
ta víska bídná, zapadalá, kde zrodil se a skonal děd?! Jej touha ve svět šírý hnala, od víček jeho rvala sen,
chtěl malířem být jako ten, jenž zabloudil k nim z jara jednou a hrdě tak svůj širák nes’. Ó, vidí všecko jako dnes,
jak nocí temnou, neprůhlednou, jež všecky stopy pochová, on, chlapec, prchá z domova za cílem bludným v mlžnou dáli,
štván touhou, jež ho v prsou pálí, po slávě, lesku, žití jiném než ve klínu hor nehostinném. Šel síly pln jak mladý rváč,
a bušilo to v jeho skráni, že nevzpomněl na otce lání, ni na své matky tichý pláč. Nu, odpustili pak mu přeci –
to jméno měl již – do svých hor když, tlumok plný na své pleci, se vrátil muž jak pevný svor. Jak tenkrát Bóža, radost v zraku,
jen plaše šlehla po širáku a utekla mu v dívčím studu až na sad, kde ji v náruč chyt’ a šeptal: „Čekej, tvůj jen budu!“
jak vzplanul v něm ten starý cit, jak v duši vstal mu starý sen. Ó, byl to krásný, zlatý den! A pak se vrátil zas v ten svět
z té vísky rodné, chaty ztichlé, a vlna žití smyla rychle ten pozlátkový kouzla sled, jejž doma zažil... Za pár neděl
své ženě v oči vroucně hleděl, spit žárem jich a krásou, bleskem a přepychem a skvoucím leskem, jež rozestřela všude kolem,
a sotva hnut byl větším bolem, když otec těžkou rukou psal, že všichni mají velký žal pro Bóžu, která (znal’s ji přece!)
se utopila v jejich řece. Leč pozděj’, ženou cizoložnou když opuštěn a zrazen stál jak klas, jenž čeká, kdy jej požnou,
nechť doma bděl, nechť pil, nechť hrál, zjev dívky prosté vídal, bledna, jak duše jeho vstává ze dna, a ztraceného ráje vděk
se před oči mu plaché staví, a zrak má plný výčitek, a trpký jeho úsměv praví: Jsi bohat, slávu zamk’ jsi v pěsti
jak ptáče, které v záři jitra dnes u těch pěje, u těch zítra, však kde je štěstí tvoje, štěstí? Snad abys jako hoch šel malý,
prost slávy abys do hor táh’ a tam, kde se ta řeka valí, si vyprosil je na vlnách – – – A mistr těžce ze sna vzdych’
a otevřel zrak. Kolem sníh měsíce leží na podlaze, tak jako když se venku dní, a hluboce a slavně, blaze
zní z dálky zvony vánoční. By líp je slyšel, povstal v ráz a otevřel své okno celé, kde květů nasil tuhý mráz,
však hrůzou couv’, pot na svém čele: Před něho v bledých proudech světla jak s výšin nebes postať slétla, a byť jen plachý hled jí dal,
přec Bóžo, Bóžo! zašeptal. Však nepřišla dnes trpká, hrůzná, dnes vznášela se světlá, luzná jak jeden z jasných cherubínů,
jež nocí svatou k země stínu se od hvězd nesou v světa vír a pějí: Pokoj, pokoj, mír! On bledý stál a čelo chýle,
a ona spjala ruce bílé a úsměv, jenž dí: Odpuštění! se linul po těch dětských rtech... On necítil ni mrazu chvění,
ba zdálo se mu, jara dech s domácích luk že k němu vane jak pozdrav vsi kdys milované, že první lásky poesie
jej béře měkce kolem šíje a s čela jeho stírá žal. A cítil, jak v něm jihne cosi, jak oči se mu vláhou rosí...
Po dlouhé době zaplakal...
Cookies on Poetry Cove