Sladký hudby rytmus v noze,
v nepohnuté svojí pose,
v účesu svém pudrovaném,
ručky v ladném rozpětí –
V sukni modré, květované,
na níž růžný volant plane,
tančíš, krásná, usměvavá,
půldruhého století.
Vykrojený bouřně dme se
živůtek ti, jak tě nese
laškující hudby vlna,
zelený se chví ti šat,
přes sukni jenž vzadu splývá –
ó, kdo hrá ti, kdo ti zpívá,
že i v mojí jizby tichu
menuet ti ve sluch pad?
Kde je hráč, jenž v kratochvíli
v nákrčník svůj sněžně bílý
housle tiskne, hrá, až skáče
v taktu vlásenky mu cop?
Dvořan snad, jenž touží v chvatu
zapomenout strastí státu,
pletek dvora, intrik soků,
strachu z blížících se dob?
Maestro snad, který rád by
vyzkoušel své nové skladby
a jenž davů o potlesku
při opeře svojí sní?
Či jen s přezkou na střevíci
jak rtuť hybný, kývající,
samý úklon, kudrlinka,
starý mistr taneční?
Nevím, marně ptám se, hádám,
fantasie marně skládám,
přede mnou jak tančíš tady
za zimního večera.
Zda se mi kdy ještě zdaří,
bláhovému samotáři,
(Co jsem skladů prohléd marně!)
najít tvého partnera?