„Ve výši strmých na horách,
kde věčný sníh a led,
tam nad závratnou propastí
bělostný roste květ.
Jej musím, matko, musím mít,
jsem touhou po něm chor,
ó, nech mne, matko, nech mne jít
pro bílý ten květ hor.“
„Můj hochu, jsi tak sláb a mlád
a neznáš ani cest,
a vše to, drahý synu můj,
jen ďábla léčka jest.
Hleď, co tu dole květů kol,
či není ti jich dost?
Nám sta a sta jich rozsil Bůh
na luka pro radost.“
„Mne neláká, co každý má,
co třísní kal a prach,
já pro svůj květ si půjdu výš,
kam nikdo nedosáh.
A rozsil-li Bůh dole květ,
on zasil též v mou hruď
té touhy věčný nepokoj,
by ved mě, buď jak buď.“
„Můj synáčku, ty slepý jsi,
rad zkušených se drž,
tam nahoře je chlad a mráz
a závratná je strž.
Své nohy zraníš do krve,
zde dole přec je snáz,
a budeš sám, a chybný krok,
a pohltí tě sráz.“
„Jen, matko, kdo se odváží,
ten stihnout může cíl,
a já se všeho dole vzdát
mám klidu dost a sil.
Jen těm, jež bolest neleká,
květ roste čárný ten,
jenž musí krví srdce být
a bolem vykoupen.“
„A víš-li, hochu, co jich šlo
již pro ten květu div,
a v sněhu kdesi zapadli
neb vrátili se dřív?
A chceš-li matku opustit
a nechat jí jen tíž
a víš-li, hochu, matky své
že snad již nespatříš?“
„Vše, matko, vím, a půjdu přec,
tvůj pláč mi srdce rve,
leč pro ten květ, ach, pro ten květ
hlas tajemný mě zve.
A nedosáhne-li ho dlaň,
ó, nech mě jít, ó, nech,
snad aspoň v smrti okamžik
ucítím jeho dech.“