Ty slunečné dni podjesenní
tak čisté jsou a průhledné,
až dalekých hor ku temeni
zrak pouhý jimi dohlédne.
Co jarní mlhy halívaly,
co letní páry clonily,
teď jasně oku svítí v dáli,
byť na den jen či na chvíli.
Ó, s bohem tedy, klamy mládí,
v něž věřili jsme nadšeně,
v mou duši, kde vše v mír se ladí:
již stoupá moudrost jeseně.
Pták písní mizí, úzkost v hlase,
květ nadějí všech umírá,
leč před duší, hle, rozvírá se
ta celá dálka vesmíra.
Vše ve věčný jí soulad splývá,
co nechápala, rozumí,
a přes močál se bídy dívá
i lidské zloby přes chlumy.
Par padla clona zrůžovělá,
a mládí vzlet již nehostí,
leč vše, co trpí, vytrpěla,
již měří úhlem Věčnosti.