Již myslíš, že jsi vychlad’ zcela,
že zhasl žár a vášeň s ním,
že jarní bouře dovyzněla
a v duši tvé jak na podzim
je v krajině, kde všechno vadne,
zpěv nezaznívá v aleji,
jen hrobu plíseň kde čpí za dne
a v noci vichry kvílejí.
A náhle cos ti živne v hrudi,
vře v krvi, tepe do skrání,
jak z jara bystřeň když se zbudí
a hřmíc s hor tryskem uhání.
A je ti tak jak stromu v nivě,
jenž stál tu smuten, v nitru žal,
pro čistou zeleň zádumčivě
a pro květ jara vonný lkal.
A pojednou, jak jeseň všude
nach, zlato hází v údolu,
zas cítí příval krve rudé
a v jednom stojí plápolu...