Tichá, bledá Jeseni,
po uvadlém lupení
pojď a duši ukolíbej
potichu mi do snění!
Jaro dává lásky cit,
léto vášeň, zima klid,
ale ty jen můžeš duši
v sladké snění zahalit.
Přitiskni mě ve svůj klín,
rozstři kol svůj jemný stín,
opřeď mne jak plný hrozen
měkkou přízí pavučin.
A nech mlhy podletí
táhnout kol, se stáčeti,
jako když mi na sta kyne
bílých paží k objetí.
Jak když oku k opoji,
v měkkých vlnách, v postoji
kol mne krouží tanečnice
s vlajícími závoji.
Co já v stínu platánů,
v sladkém růží závanu
oči mhouřím, unavený
sultán v bílém turbanu.
Těžký problém, prostřed vnad
luštím, v mysli lid a stát,
na kterém z těch bílých ňader
nechám dnes svou hlavu spát.