Byla noc světlá podzimní,
život když vzbudil se ve mně;
v měsíci dvůr a v měsíci sad,
jeho pruh na mou kolébku pad’,
na čelo uleh’ mi jemně.
Byla noc smutná podzimní,
se stromů padalo listí;
a jak jsem snil svůj nebeský sen,
slyšel jsem v snách ten tesklivý sten,
a jak to šumí a svistí.
Od těch pak dob a na věky již,
příčinu sotva kdo tuší,
světlo tvé nosím vždy na líci,
chladný můj, ubledlý měsíci,
a ten šum teskný v své duši.