Podzimní jitro stromy a keři
prosvítá v lesů zákoutí,
a už jak zas by v stínu a šeři,
ve mraku chtělo zhasnouti.
Mraky se honí s olovnou tíží,
jakoby nesly v nitru sníh,
nahý strom v smutných dumách se shlíží
v nečistých deště kalužích.
Sychravo, vlhko. Kam se zrak dívá,
ospalé, pusté lesy zřím...
Kdosi jde cestou. Však zas už splývá
postava jeho v mlhy dým.
Sežloutlé listí dávno je dole,
po lesích větrem rozváté,
haluze k nebi přímé a holé
trčí jak ruce rozpjaté.
Jenom ty duby listem svým chřestí,
netratí jara ozdobu:
tak si, má duše, vzpomínky štěstí
vezmeme s sebou do hrobu.
A břečtan strání, skalného zdiva,
svěží a krásný teprva,
praví mi, že i památka živá
mohyly naše přetrvá.