Není to jaro, co snesla noc vlahá,
dosud květ nenajdeš, země je nahá;
něco však děje se v poli a po lese,
cítíš a slyšíš to – k srdci to sahá;
dole tu na zemi, nahoře v mraku,
slov není pro to, jak zticha to roste
v srdci i ve vzduchu, ukryto zraku,
je to tak velké a zase tak prosté!
Praskot a hukot to hlubokých zřídel,
šumot to tajemný neznámých křídel,
či to jen vanutí duše tvé perutí,
jak chce do vysokých, dalekých sídel?
Poupata na stromě, poupata v duši,
listy sil omládlých, mízy a šťávy –
za každým celý svět jarní se tuší –
buďte mi zdrávy, buďte mi zdrávy!
Vlažná noc jediná – stačí tak málo,
aby vše propuklo, vyznělo, vzplálo
do písně, do jasu, v květy a do klasu,
aby to bylo vše, co se ti zdálo.
Nad hlavou mrak se ti přehání temně
a hned zas modra kus – oko snad boží,
pod nohou jak když se zachvívá země,
nevěsta vedená k čistému loži.