Kdys na Zvíkově zřeli v letní den se poprvé dva drobní studentíci. Ač z různých škol, pln snů byl ten i ten, a tak si čtli cos příbuzného v líci.
Hned spolu starý prolézali hrad, do modrých lesů ztápěli se vnad, milému řek dvou naslouchali šumu a žasnuli, když mistr v skvělém umu
na zašlé fresky živé barvy klad’ v arkádách krásných. O rok starší hoch se ztrácel při tom v jakous těžkou dumu: ó, kéž by znát, kéž vše by zvědět moh’,
co v minulosti jeviště tu mělo, ký život tady šuměl v dávných dnech a jaké půtky řinčely a boje zde na hradbách a v síních jaké kroje
se pestřily a čí to zazněl vzdech tam z hladomorny, kde tak neveselo. A druhý, patře na celý kraj s hlásky, měl v očích plno nadšení a lásky,
vše šeptalo a hovořilo k němu: šum vod i lesů, hrad, jenž tich a pust, i větru van, když bystře kolem táhl, i vraní skřek, když slétaly se k sněmu,
že cítil, v struny srdce kdos mu sáhl, a v duši tušil křídla písně růst. A v nádvoří když potom usedli, děl mladší, v tváři městsky pobledlý,
tak v horování: „Básníkem chci býti, chci našich niv a lesů vypět krásu, nechť teplo krbu odepře mně žití a osud trní vplete do mých vlasů!“
Tu druhý, starší hoch svou opřel skráň a děl: „Co dějů v každé tuším střílně! Chci sestupovat v minulost, jak v báň se spouští kovkop, bádati chci pilně.
Leč všecku slávu, pocty, jméno dám za domov teplý, kouzlo rodiny, já bez něho věk žil již dětinný, máť, otce ztrativ – opuštěn a sám...“
Dvě k přátelství se stiskly mladé dlaně, a stařík Zvíkov s úsměvem si vzdych’, jsa němým svědkem slibů mladických, jak k metám svým chtí kráčet odhodlaně.
Pak rozešli se hoši, zpět však hled se dlouho stáčel... Přešlo mnoho let. A oba hoši jsou již nyní staří, leč to, co tenkrát ohněm plamenným
i ve zraku, i v duších plálo jim, to do dneška tam ještě stále září. Z nich jeden básník je, a snad i pravý, než čela jeho nedotk’ se let slávy,
spíš časem křivda spár mu v srdce vťala, však poznal přec, co láska neskonalá, a dětí smích mu s čela sháněl mrak. A badatelem velkým stal se druhý,
jenž s nepamětí vešel v zápas tuhý, naň oslav, poct se snáší lesk a znak, leč stín, jenž ztměl se v žití jeho mladém, se nerozplynul – často chvěl se chladem,
jak bez hnízda by tisk’ se k stromu pták. A kamarádi dosud jako kdysi, ti staří hoši stále slibují si, že vydají se spolu jeden den
na starý hrad, tam stisknou poznovu si ruce svoje do všech žití změn a vypovědí všecko Zvíkovu. Zda bude stařík s nima spokojen?
Cookies on Poetry Cove