Ty tiché hvězdy nad tou zemí tesknou,
jež ve věčném tam planou údělu,
to nejsou květy, jež se v rose lesknou,
a nejsou oči snivých andělů.
To srdce lidská jsou, jež dobro chtěla
a toužila jen, lásky růžemi
by pokryla se zem ta strouchnivělá,
a vlastní rány kryla před všemi.
Ted’ svítí klidně jako světla vůdčí
do stínů země v čistém vesmíru –
ó, pojď, je noc, slyš, řeka z dálky hučí,
a spící zemi zdá se o míru.
Ó, pojď, je noc, a ve modravém tmavu
zas na sta světel kmitá nebesy;
já hádat budu, na tvém srdci hlavu,
kam jednou Bůh to srdce zavěsí.