Dřív po smrti až zved' se plný pýchy
vždy básník – pomník vděčně se mu staví.
Teď ztepá se, jak v sen jen padne tichý,
a ubohý je, kdo byl slaven davy.
Ó, vzpomenu-li, puknout mohu smíchy,
jak napálil Smrt kritik pronikavý.
Co vezme mi, až v hrobní padnu líchy?
Vždyť ani vlas nezůstal na mně zdravý!