Vždy ruku měla chladnou jako led,
však za to v oku zimničně to plálo.
Síň s papouškem a klavír byl jí svět
a pro budoucnosť přála si tak málo.
A do rakve svou položila hlavu
na místo na hruď drahého jí muže,
již přes rok dřímá v dusném hrobním tmavu
a nad ní kvetou plné, bílé růže.
A neotvírá nikdo klavír její,
kde hrávala své dlouhé fantasie,
kdy večer byl a v stíny, jež se chvějí,
měsíce svit se zamodralý lije.
On zapomněl a k svatbě jede nyní,
slyš, ulicí hřmět řady vozů kola;
cos jako když si vzdychne v její síni,
a papoušek ji jménem stále volá...