Šel jsem tou starou stezkou,
co podjarní vál dech,
šel jsem tou starou stezkou
po letech – po letech.
A slyšel jsem známé hlasy
a známý slyšel jsem smích,
i kroky jsem rozpoznal známé
těch dávno odešlých.
Což mrtví se vracejí na svět,
anebo všecko je sen?
Ó, dobře znám milé ty oči
a zářící úsměv ten.
„Pojď“ – zní mi v zmámeném sluchu –
„zas v kruh náš zasedni dnes!“
Ó, jistě že jsem to zbloudil
v začarovaný les.
A bloudím v něm, bloudím a bloudím,
půl v bdění a půl v snech,
a vracím se, jak bych se vracel
po letech – po letech.