Pluh dřímal celou zimu v kolně,
kde lehal na něj prach a rez,
a on, cti dbalý, těžce, bolně
to poskvrnění svoje nes’.
Tu přišlo jaro, záře, kvítí,
vše chtělo zase k slunci ven,
a nemohlo to jinak býti,
i starý pluh byl vytažen.
On prvně zaryl ostří v zemi
a rovné brázdy polem táh,
vždyť věděl, že tam s nadějemi
se zrno chytne v hlubinách.
A čím se hlouběj v zemi vrýval,
tím více mizel starý stesk,
tím více rzi a kalu smýval,
tím více svítil, víc se lesk’.
A já, když se tak toulám luhem
a blysknouti jej v slunci zřím,
tu vždycky nad tím starým pluhem
jen tiše sobě pomyslím:
Když zakalila duši tvoji
rez vášně nebo viny tíž,
jen velkou prací, v tuhém boji
ji ozáříš a očistíš!