Měsíc hledí v naši jizbu prostou,
a mně jak když nová křídla rostou.
Nová křídla, která v letu měří
k hvězdné záři zamodralou šeří.
Rozepnou se k výši plnou silou,
odnesou ti, dítě, duši bílou.
Odnesou tě s sebou v kraje jiné,
kde se tichá nebes hudba line.
A ta hudba bude ti tak sladká
jako píseň, již tvá pěla matka.
A má peruť jakby prosta tíže
nesla tě k ní stále blíž a blíže.
Silná zase, mdlob a tíhy po dni,
a ty, dítě, klidně usneš pod ní.