Můj předek prý Jan Klášterský
nic nedbal úpějících
a zle tisk’, hejtman císařský –
oh, stud až v mojich lících –
jih český, že to k nevíře,
pral v luterány, kacíře,
a nejvíc v Prachaticích.
Ó, hořko, jak jen vzpomenu,
mně, světlejších dob synu,
z těch pokut, trýzně plamenů,
z těch krutých jeho činů,
a v duši se až hnět mi vryl,
jak se svého bych rodu smyl
tu poskvrnu a vinu.
Žel, že jsem, pokud ještě živ
byl dudák z Pošumaví,
ten nesvěřil mu nikdy dřív
stín mysli svojí tmavý;
on byl by mi dal paprsek,
on byl by věděl jistě lék
dost účinný a pravý!
Leč milý dudák dobou tou
na svatém Vyšehradě
již dřímá tiše s Nerudou
a Fričem v jedné řadě,
a tak jen dál svou nesu tíž
a s vlastním jenom srdcem již
se uzavírám k radě.
Nu, ano, ano, učiním,
jak radí mi v mé tísni,
snad usmířeni budou tím
soudcové předka přísní:
chci kraji, co slz prolil on,
a za každý, jejž zbudil, ston,
dát dvakrát tolik písní!