Pan censor Páter Zimmermann
zbraň mocnou měl a prudkou
a udavač, víc rozdal ran
než nepřítel ctnou půtkou.
A nechť si papež pastýř stád,
a nechť si císař žezlem vlád’,
on vládl svojí hrudkou.
Oh, malý měli záhonek
jsme ještě před sto lety
a chudý jen byl jeho vděk,
byl málo zryt a pletý;
a on jak červ, jak housenka,
kde volnější jen myšlenka,
list ožíral i květy.
Nač básník zpíval rozechvěn
o lásce, líčku, vlase?
On „Nemravnost!“ si broukl jen
a škrt’ to ctnosti k spáse.
Jak? Vlastenecký žár a žal?
„Non imprimatur!“ načrtal,
a bylo konec kráse.
Při slovech „národ“, „Hus“ a „vlast“
hned husí dostal kůži.
Je nalíčena naň to past,
či – dech se zrovna úží –
to říši hrozí spiknutí?
Nu, však ho sami donutí,
že opatrnost ztuží.
Tak z „tyrana“ hned „cikán“ byl
a ze „svobody“ – „kázeň“,
by „svatyň“ v „kuchyň“ proměnil,
jej hnala o říš bázeň.
Co to je? „Rozbít porobu?“
Zde musí stát jen „nádobu“ –
oh, je to horká lázeň!
Proč stále třít se o říši?
Bloud o Žižkovi tlachá!
Proč všichni aspoň nepíší
jak tenhle jurist Mácha?
Ten správný soud má, v těle čest:
Ať lámán, v kolo vpleten jest,
když nepravost kdo spáchá!
Proč nepsat jak on, Zimmermann,
člen řádu křižovníků:
jak Ferdinand vlád’, svatý Jan
smrt podstoup’ mučedníků?
Tím věhlas jejich spíš by vzrost
a vzdala věků budoucnost
by slávu jim a díku!
Ach, censore knih, nastala
již dávno doba jiná,
co českým hájkem lítala
ta vaše širočina.
Spis váš se prachu nesprostí,
leč nad tou vaší hloupostí
vnuk ještě ruce spíná!