Vším, co tady zní a hlučí,
zpívá, jásá, šepce, lká,
solí vtipu, hněvu žlučí
napoj se jen duše tvá!
Bolest jako lásku sladkou
nech v ni linout, škleb i zdar,
vše ti buď jen pouhou látkou,
která přejde v nový tvar!
Noř se směle v světa vlny,
nejprudčí kde jejich spor,
v jeho zápas, víru plný,
v břitký duchů rozhovor,
svět až celý zamkneš v duši,
jeho ruchu, boje syt,
ale potom prchni v hluši,
v svaté ticho, mír a klid.
V tiché dumě, klidném snění,
kde se tlumí zář i hlas,
vše se jako kouzlem mění,
rozkládá a snoubí zas;
ve svár prvků chaotický
v utišení, pochladu
naposledy skane vždycky
klíživý tmel souladu.
A pak stačí jedna chvíle,
upomínky blahé chvat,
jeden paprsk luny bílé,
jeden tón, jenž maně vpad’,
z drahých očí pohled dlouhý
jak nit zlatá, z nových sil
by se na ni plod tvé touhy,
čistý krystal, zavěsil!