Nad plůtky zahrad blízko chaty,
u strážných domků železnic,
rád vídám, jak se tyčí zlatý
květ zářných velkých slunečnic.
Ty upřeně tak k slunci hledí
a točí za ním velký zor,
až pokryje se mraků šedí,
kams zapadajíc za obzor.
Tu v smutku skloní svoji hlavu
a snad si vzdychnou potají,
však vím, i ve snu v noci tmavu
se slunci ve tvář dívají.
A myslí si, jak zítra bude,
a zdali přijde slunce zas,
ty paprsky jak šípy rudé,
ty zlaté blesky, čirý jas.
Ach, ať je den, ať plá a svítí
a zláme všecky okovy,
mám lásku k slunci, kráse, žití,
ó slunečnice, jako vy!