Než si probil skalou
jenom dráhu malou,
co to stálo sil!
Co to práce stálo,
než se prodral málo
houštinou a travou,
slunce pozdravil!
Co je po tom komu?
Sekáč jde kol domů,
žízeň padne naň,
k potoku se schýlí,
aby k ústům v chvíli
pozved’ čistých chladných
perlí plnou dlaň.
Co je po tom dětem?
Chtí se zdobit květem
kol svých bílých čel;
ku potoku běží,
v jeho vlnu svěží
noří v okamžiku
nožky svojí běl.
A nač vzpomínati,
čím se život platí,
za dnů veselých?
Mezi olšinami,
mezi malinami
potok zvoní, zvoní,
jeden spěch a smích.
Přes balvan jen prudčej’
zapění se ručej,
květ si urve v klín
a pak volným letem
krouží lučin světem,
veselý a šťastný,
tam, kde klepá mlýn.
Ještě tam z té dáli
blyskne, neustálý
hovor, zpěv a šum,
i za noční hluše
slyším, kterak kluše,
neznavený poutník,
s šeptem tichých dum.
Počkej, buď mi druhem,
vem mne s sebou luhem,
v zář i temnoty!
Co nás dva tu dělí?
Chtěl bych život celý
v svobodě a síle
prožít jako ty!
Lesem, polem, plání
bloudit bez ustání,
požehnání nést,
zlato ve svém nitru,
šumný pozdrav jitru,
pozdrav zpívat slunci,
tiché záři hvězd.
S písní na rtu jíti
celé svoje žití,
v každý den a mžik,
radosť svou i hoře
vyzpívat, až v moře
neznámé a velké
splynul bych a znik’!