Dokonáváš, dokonáváš, okřídlený koni! Hlava tvá se v smrtné křeči smutně k zemi kloní;
tělo – kosť jen, kůže – rány, peruť – brky vyškubány, co však teď už do ní! Opuštěný, upoutaný
k dřevěnému kolu, bez pomoci, bez útěchy, ve palčivém bolu čekáš smrť, a havran strojí
ve výši se na hruď tvoji, jenom sletět dolů. Vidíš, vidíš, k takovému dochází to konci!
Moh’ jsi spřežen v saně letět s rolničkami, zvonci, moh’ jsi pyšný v lehkém cvalu nosit slávu generálů
nebo štváti s honci. Moh’ jsi krásně na parádách tančit podle hudby, uzdu třpytnou, pláštík s erbem,
který nevyrud’ by; snad i bílé ručky časem byly by s tvým hrály vlasem, ó, té sladké sudby!
S pohřbem moh’ jsi kráčet slavně, v smutek zahalený, v cirku vzbudit potlesk davů, svůdné nosit ženy,
přepnout, sílu v kopyt čtveru, na dostihách barieru, první dobýt ceny. Byli by ti tučnou pastvu
kladli do tvých jeslí, sladkými tě jmény zvali, výkřiky a hesly, pak by byli s velkou slávou
složili tě v jámu tmavou, mohylu ti snesli. Však tys nechtěl. Strhals vzdorně pout a uzdy tíže,
co ti byly zlaté třásně, rolničky a špíže, zved’ jsi se jak vítr divý přes lesy a hory, nivy,
stále nebi blíže. Rozepjal jsi bílou peruť, z nozder šlehly blesky, řítil jsi se, slunce v oku,
přes oblačné stezky; pohrdaje šerem kolny, pádils volný, volný, volný, bez pouta a přezky.
Spíjel jsi se nesmírností, hvězd a slunce třpytem, v mrak i blankyt hřměl jsi v letu neskroceném, hbitém,
a když nohou dup’ jsi v mraky, tisíc jisker na oblaky trysklo pod kopytem. Zřel jsi zemi. Viděls bratra,
jak tu dole oře, před tebou se rozvíralo celé zemské hoře; chtěl jsi, kdy už táhlo k noci,
vléci slunce nazpět mocí, předčit slunné oře. Ale běda, běda, běda! Let tvůj byl tak krátký!
Křídla slábla, tíž tě táhla, a tys padl zpátky, a tvůj let přes mračen krovy hodí se i básníkovi
už jen do pohádky... Hladov, s křídlem polámaným pad’ jsi s mnohou ranou, a tu přišli, přivázali
ke kolu tě s hanou, servali ti křídla, brachu, a teď zmíráš, vzdorným k strachu, s nohou upoutanou.
Nuže, skonej tiše, rychle, rek smrť krátkou volí, moh’ by kol tvůj bratr jeti, který táhl v poli,
zařičel by, chtivý píce, a věř, než ty rány, více výsměch žití bolí!
Cookies on Poetry Cove