Vy hvězdy, ó, vy čisté hvězdy,
vy oči nocí podjarních,
když zahledím se k vám, tu vezdy
jak když se hne cos v prsou mých;
jak když tam padá s modré výše
kus záře vaší měkce, tiše
jak zlaté zrno v brázdu lích.
Vy letíte jak odekvetlých
nebeských květů lehký pýr,
však do srdce se s výšin světlých
jak rosa od vás snáší mír,
a od vás jak když vesmír plní
a lidskou duši do dna zvlní
tajemná hudba sférných lyr.
Té hudby ohlas v duši mojí,
a je v ní jarní noci klid
a vůně trav a mladé chvoji
a přelet stínů, jisker třpyt
a šelest listí, který zdlouha
jak nekonečna vane touha,
již nelze, nelze vyslovit.
Vy hvězdy, ó, vy hvězdy čisté,
svědkyně našich bolů, vin,
loď lásky veďte k tiši jisté,
kde šumí nocí klasy třtin,
však rozpuklému přejte vraku
s tou hudbou, mírem vašich zraků
ať měkce padá do hlubin!