Kam do daleka shlédnu,
zřím zemi louku jednu,
v modř vylét’ skřivan jásat,
a v houští hvízdá kos.
I na hruď mou již klepá
ta vesna vlídná, lepá:
Již čas je, abys, hochu,
též o mně zapěl cos.
Já zpívám: Věř, ó, země,
že závisť budíš ve mně,
že jaro každým rokem
se k tobě vrací zas.
A nám jen jedenkráte
v hruď šlehne světlo zlaté,
jen jednou vítat smíme
ten lásky, růží čas.
Jen jednou, jednou pouze
být šťastni v mládí, v touze,
mít illuse a snění
a míti žár a květ.
Pak chléb svůj v slzách jísti
a vidět padat listí
a vidět květy vadnout
a odlétati vzlet!
Nuž teď, kdy kvetou lesy,
ať aspoň vzpomene si
své vesny každý, vášně
ať všední podřímnou.
Ó, vzpomeň každý na sny,
věk dětství svého krásný
a obětuj mu úsměv
neb slzu upřímnou!