Sotva s lích vítr dých,
padá, padá s větví sníh;
a já stojím dumající
v jarní květné chumelici,
v jara vonných závějích.
Stojím sám – kam, ó, kam
zalít’ jsem, nač vzpomínám?
Nemůže to býti jiné,
opadá tak vše a hyne,
sen i mládí, sladký klam.
Květ a pyl jara chvil!
Jen když aspoň jednou byl!
A mně, jak tu stojím, zdá se,
že jak padal, na mém vlase
jeden přec se zachytil!