Květ ušlápnutý zřel jsem, jak někdo loukou šel,
však druhý den pak ráno jsem již ho nenašel.
Já vím, jak se to stalo: ten ušlápnutý květ
za mživé hvězdné noci se zase tiše zved’.
Květ ušlápnutý zřel jsem, to byly písně mé,
ó, duše moje, klidně už proto usněme!
Až noc kol půjde tichá, až v náruč padnem’ tmám,
ten ušlápnutý květ náš se také zvedne – sám!