Tiše jdou myslí mou
upomínek shony,
jak by to zvučely
někde v dáli zvony.
Z daleka, z daleka,
z nepřehledné dáli,
jak jsem je slýchával,
červánky když plály.
S hudbou, jež tišila,
hřejivou a jemnou,
matka kdy ještě se
modlívala se mnou.
Z hluboka, z hluboka,
z nevystihlé hloubi,
kam to mé město snů
padlo na klín zhouby.
S hrdými věžemi,
zářící jak zoře,
nežli se přelilo
přes ně času moře.