Zlatým prutem slunce šlehá,
v trávě kvetou modré zvonce,
píseň ptáků – lásky něha –
nemá konce, nemá konce.
Zlehka chví se haluz stromů,
vzduchem tolik vůně táhne,
chtěj či nechtěj – braň se tomu,
ono ti to k srdci sáhne.
A jestli tam ve hluboku
utuhlo a stvrdlo cosi,
změkne to a náhle v oku
slzu máš jak krůpěj rosy.
Vy, kterým květ opad záhy
a jen trn zbyl k touze denní,
nechoďte přes lesů prahy
pro své lásky zapomnění.
V lese možno zvednout hlavu,
s úsměvem se vrátit k práci,
jako z rána když se v davu
rozletují z lesa ptáci;
Nový sen a píseň přísti,
k životu most nový klenout,
ve vzpomínek knize čísti –
ale nikdy zapomenout!