Vše mým je, co si v zpomínkách
zas znova mohu vykouzlit:
má luka jsou, kde krok můj táh’,
když na nich ležel slunný svit,
kde motýli se na rmenu
a v úročníku honili,
má pole jsou, kde do svých snů
jsem zpívat slyšel obilí.
Mým staré město nad řekou
s tou řadou starých topolů,
kde, před sebou pouť dalekou,
jsme jedenkrát šli pospolu.
I ona úzká pěšina,
jíž kráčeli jsme s paseky,
že duše má jí vzpomíná,
je mojí už, a na věky!