Již západ zhasnul, tu tam oko zhlídlo
ve výši hvězdu – bylo pozdě, pozdě;
než tušit moh’ jsem, soumrak počal křídlo
rozpínat šeré po šumavském hvozdě.
Kmen skřípnul někde, had zašustil kdesi,
a hvozdy stály bez hnutí a hlesu;
v mou duši mdlou, jak sám jsem kráčel lesy,
se hrnul příval neklidu a děsu.
V tom lomoz vozů zaslechl jsem z dáli
a stále jasněj’ – v tichu tom tak milý,
a slyš, teď písně jak by tóny vály,
jak z dálky by se v lesů mrtvo lily.
Ach, vskutku píseň! Zbožná píseň lidu
se třásla v tichu šírých hvozdů dechem,
tak prostá, vroucí, silná ve svém klidu
se nesla ke mně, doznívajíc echem.
A tu již vozů vstříc mi řada jela,
při každém voze forman šel a zpíval.
a hlas té písně, která z úst všech zněla,
se měkce vlnil, smírně nocí splýval.
Ten hlas pak dlouho ještě táhl se mnou,
a já jsem cítil duše hlubinami,
číms, písni, těm, kdo nocí spějí temnou,
a kdo tím lesem života jdou sami!