Ručej, kde se pění vlna,
divé síly, smíchu plna,
vítr, který zved’
bezuzdný svůj let,
přes ten šírý svět;
mračna, která nebem letí,
rachot hromu ve zápětí,
vše to slyším zpívat, hřměti,
stoje opodál:
Dál, jen dále, země děti,
dál, dál, dál!
Kořen, jenž se v zemi vrývá,
listí, které v prsti stlívá,
skřípající pluh,
táhna brázdy pruh,
máj kdy plní vzduch,
svit, jenž v lesa tmě se ztrácí,
kámen, jenž se ke dnu kácí,
všecko dí k mé resignaci,
na kterou jsem vstoup’:
Ve své lásce, ve své práci
hloub, hloub, hloub!
Slunce trysknouc do zenithu,
květ, jenž pučí v trávy skrytu,
strom, jenž z prachu cest
zvedá ratolest
za tou září hvězd;
hvězda, jež se v modru třese,
skála, která trčí v lese,
pták, který se v blankyt nese,
ve oblačnou říš,
vše mi jásá, se mnou zve se:
výš, výš, výš !