Jde láska v mnohou duši tiše
a zvolna, jako v lesy den,
zprv zachví se to s korun výše,
ne světlo, spíš jen světla sen.
A pak se šeří víc a více
a spouští se to po kmenech
až v keře, kde dlí ptáci, spíce,
a do květů a v pružný mech.
Ty nevíš, kdy den přišel vskutku,
kdy první paprsk v trávu kles’,
ty zříš jen šero plné smutku
a náhle zářit celý les.
A planou kmeny lesní hluše
a zlatem blýská chvějný list –
je den! a písně letí z duše
jak probuzení ptáci z hnízd.