Kde ty chvíle všechny jsou,
které už jsme žili sami?
Cítíš, jak nám nad hlavami
šumí čas jak sladkou hrou?
Když jsme žili dobu zlou,
líně čas šel pustinami,
a teď snad jen řeknou známí,
až nám vlasy prokvetou.
Dni a roky jdou a kvačí,
a ten život sotva stačí
vypět štěstí duší dvou.
Bojím se, za žití celé
že nezlíbám dosti vřele,
dosti vděčně ruku tvou.