Tvá duše rostla potichu
jak v stínech lesní tišiny,
leč v oku jiné vidiny
ti kol šli a ti za smíchu.
A já jen v světě jediný,
leč nehodný tak pohříchu,
jsem snil, ký půvab dětinný
je zavřen v jejím kalichu.
A já jen k ní se ve snách krad’,
a tuše tolik božských vnad,
jsem odnesl ji do světla.
A přec, ač vše jsem tušil dřív,
mě nad tou krásou jímá div,
jež na mých prsou rozkvetla.