Je tmavý tvůj zrak
a hluboký tak
jak lesní hloub, v které se stmívá,
ó, přitiskni skráň,
má duše jak laň
v tu hloubku tak ráda se dívá.
Tak tajemno v ní,
to jistě že spí
tam pohádka duše tvé kdesi;
ó, potichu jen,
ať neruším sen,
jenž pavučí sítě tam věsí.
V tu zabloudit šeř,
tak sladko je, věř,
a přece jak chvěju se bázní!
Tvé touhy jsem stih’,
jak pastýř by tich
to překvapil rusálky v lázni.
Jen zrak můj v ně pad’,
ten útěk, ten chvat!
Ó, pověz, kde nyní se tají?
Já vidím jen v tmách,
jak v čarovných hrách
tam světýlka třpytivá plají.
Ó, blažený cit,
to bludiček svit
mě neláká v strže a scestí,
to vypučel, zved’
se kapradí květ,
ten zlatý květ našeho štěstí.