Na poli mladé vlní se klasy,
na lukách květů duhový jas,
vzpomínám na smutné podzimní časy,
myslím si všecko zpátky zas.
Hluboké brázdy jako ty vrásky,
v které bol lidský na čelo vryt’;
kdo nezná bolesť, nepozná lásky,
nepozná štěstí, ani klid.
Ale že v hloubi trpěla země,
vidí dnes jaro šťastný tvůj hled;
v bouři strom roste, pozvedá témě -
trp, abys rostl, abys kvet’!