Jak bříza bílá v lesní tůni,
do stínů šerých zapadlé,
tvůj obraz v mojí duši trůní,
se v jejím shlíží zrcadle.
V mou duši zloby kámen chladně
jste hodili mi, zpozdilí,
by zranili jste lásku na dně
a sladký obraz rozbili?
Ó, bláhoví, ten kámen zranil
mě ovšem na mžik jediný
a utišit se vlnám bránil
mé rozčeřené hladiny.
Však mžik jen... A již snahy liché
plod zříš, ó, zlobo hněvivá:
Z té lesní tůně zas již tiché
se zas ta bříza usmívá...