Na vísky hřbitov klidný,
kde leží hrobů řada,
jak smíru úsměv vlídný
zář odpolední padá.
To na hroby i na ty,
jež propadnutí blíže,
jak když je soucit svatý
k těm mrtvým ke všem víže.
To na kosť, která zdola
se ven dobývá křivá,
i na lebku, jež holá,
a bělí ji a zhřívá.
To na šedou pleť zídce,
kde mramor vsazen do ní,
v němž rytíř starý líce,
se opřev o meč, kloní.
To na tabulky svítí
a sešlé písma zlato,
a vrací jméno žití,
jež bylo žití vzato...