Jak moučka jemný, jako jantar žlutý,
hle, písek z moře, z jeho vlnobití
mou vlastní rukou kdysi vyzvednutý!
Jak zlomky lastur, škeblí se v něm třpytí!
Čím býti moh’, chce nad ním se mi sníti,
jak zářné mušli vnikna v krunýř dutý,
se perlou stát moh', která mléčně svítí,
korálů bílých rýhovat moh’ pruty.
V něm byl by spal snad mrtvý plavec na dně,
neb otiskla se nožka luzná hbitě,
když sirén rej se v hloubi splítá vnadně.
A nyní – věru, smutný los a sláva! –
můj sonet – mrtvě narozené dítě –
tu milosrdně v mžiku zasypává.