Ubohý Petr Nikolajevič!
Hoch hezký, patnáct roků – přišel k nám,
když strýc byl jeho, ruský generál,
jenž ujal se ho, bědné siroty,
sám našel u nás pohostinný kout –
a pro smrt přišel si. Žel, Blanice
ho strhla v klín svůj v letní, teplý den
a nevydala více živého.
A v malém, nízkém domku zahradním
pak v otevřené rakvi ležel on
tak, jak by spal jen. Svíčky drželi
kol rakve jeho, zpíval nad ním pop
a ruskou prsť naň sypal, hořký pláč
co lomcoval kol všemi ženami.
Pak vyšel průvod, svatou ikonu,
již na hrudi své na řetízku měl,
pop zvedal, krásným hlasem volaje,
by smiloval se nad ním Hospodin,
a za ním družičky šly před rakví,
a za ní dav. „Věčnaja pamjať“ pak
zaznělo posléz, a již do hrobu
byl hezký, milý Peťa ukládán.
Ubohý Petr Nikolajevič!
Na protivínském malém hřbitově
tak tiše leží. Snad že často snil,
jak jedenkrát se vrátí do Ruska –
bojovat bude – strýc ho vycvičí –
a snad i padne, ale hrdinně
a rád... jen když zas naděj zasvitla,
že vytrhne se svatá velká Rus
ze spárů těch, kdož její svobodu
tak zneuctili... Peťo ubohý,
kéž dál se ti zdá o tom krásný sen!
Leč shledáš-li se se svou mátuškou,
jí pověz, co ti, jak bys všech byl syn,
tu matek za ni rakev skropilo.